Vernisáž: 8.10.2021
Výstava: do 29.10.2021
Paní a pánové,
Martin Frind nevystavuje v této prostorem i očním dotykem příjemné plzeňské galerii poprvé, spíš se dá říct, že je v ní vystavujícím štamgastem. A není to proto, že paní galeristka neměla by z čeho vybírat, nýbrž právě proto, že vybírá s vytříbeným a tudíž promyšleným záměrem a vkusem. Dnes vystavující autor nemůže tudíž zklamat kvalitou prezentovaných děl, obrazů a kreseb. A přestože je jeho tvorba malířsky zcela kontinuální, rozumějme, autor není vystaven pokušení o její postpostmoderně proměnlivý výraz v obsahu, tvarosloví a v barevnosti, nepřekvapí nás ani názvy jednotlivých Frindových výstavních realizací, když do názvu vždy vkomponuje jakýsi existenciální nápovědný vhled. Jen namátkou: „V tichu“, „Setmění“, „Příběhy“, „Zrcadlení“, „Ohlédnutí“. A abychom nechodili daleko, zde ve Visio Art Gallery, kde vystavoval naposledy takřka na měsíc přesně před dvěma roky, nazval svou přehlídku obrazů a kreseb „Místo doteku“. No a dnes tedy „Vize iluzí“. Čili nikoli „Ztráta iluzí“, což by odpovídalo stavu, kdy o ně nejen on definitivně přišel v reálném dění i v historických souvislostech. Například jako Brechtova Matka Kuráž a z toho vyplývající až bolestná zlobnost. Martin Frind naopak přes všechna příkoří viděná i prožívaná, iluze, a nejen on, neztratil, ale naopak jsou mu součástí jeho dalšího uměleckého směřování, do něhož je transponuje v podobě zdánlivě jednoduchých obrazových příběhů. Podtrhuji slovo „zdánlivě“.
I při dosud vyřčeném je třeba, aby se divák nerozhlížel jen z povzdálí, jak je obvyklé, nýbrž aby se nebál přistoupit takřka až na dotek obrazu, stejně jako tomu bývá u soch, a pokud se žádný kustód či jiný přísný pozorovatel nedívá, nebál se obrazu dotknout. Vím, že Frindovi by taková pozitivní troufalost nevadila. Teprve potom návštěvník galerie pozná, že na první pohled harmonicky přitlumená plošná modulace obrazu, jak je vnímána z odstupu, mění se z bližšího vizuálního průzkumu v až strukturálně expresivní transpozici reality. Jinými slovy: Martin Frind nechápe reálnost malby v nutné souvislosti s popisným vyjádřením. V kontinuální posloupnosti neustále hledá možnosti nejrůznější obrazové skladby a malířského tvarosloví a poetiky výrazu, ať na plátno umisťuje převrácenou židli, fragment mostu, pouliční kanál, popřípadě jednu z mnoha variant vodních kompozic s figurálním motivem či bez něj, pouze s Frindovou úspěšnou světelnou imaginací.
Paní a pánové,
při udělování cen Nadace Vize 97 v říjnu 2011 řekl Václah Havel toto: „Politický život v naší zemi člověku moc radosti nedělá, ale až to bude nejblbější, tak se to začne obracet k lepšímu.“ Dva měsíce před smrtí tímto výrokem glosoval tehdejší společenské klima. No vidíte, uplynulo deset let jak mávnutím kouzelného proutku a člověk nemusí ani přemýšlet, zda jsme v tom desetiletí onen vrcholek politického blbství překonali a zda se atmosféra obrací k vysněnému lepšímu, nebo zda dosud toneme ve sračkách. Václav Havel i coby nemalíř propadl vizi iluzí. A stejně tak Martin Frind, začne-li se vznášet ve vizi iluzí, transformuje tenhle stav raději do převozníka na vodní hladině, a tou hladinou nemusí být Genezaretské jezero (hebrejsky Kineret) a rybářem nemusí být Cháron. Vize je v obrazu zakomponována, zda iluze, ponechme tentokrát stranou, Frindův malířský názor ne vždy reaguje na bezprostřední podněty z momentálního okolí, jež iluzi vytváří, jeho cílem je vyjadřovat se hlavně smyslovým poznáním skutečnosti. Obsah i strukturu obrazu dotváří pak dokonalou souhrou barev a světla, jež je u Frinda podřízeno významové složce obrazu, tedy i vizi iluzí. Totéž se dá říct o promyšleném řešení prostoru. A není vadou divákova vidění, promítne-li si do autorova jistého obrazového námětu název nesdílený malířem, či název obrazu, jenž se mu vybaví v mysli z některých Frindových výstav v minulosti. Ať už je autor nazval jakkoliv. Naopak, vždyť vize iluzí může mít nepřeberné množství podob.
Svého času věnoval Martin Frind výstavu svému nedávno předtím zemřelému pedagogovi Karlu Malichovi, s nímž spíš duchovně souzněl, než aby mu byl ve výrazu podobný. Skoro se mi chce navrhnout, aby dnešní výstava byla věnována památce protagonisty vizí, naplněných i pouze iluzorních, již zmíněnému Václavu Havlovi, jenž by se předevčírem dožil pětaosmdesáti let, kdyby v prosinci 2011 nezemřel. V realitě některých dnešních politických pragmatiků (eufemisticky řečeno), zdají se jeho vize až utopické, že? Bohužel. Stejně tak mohla by být výstava připsána básníkovi iluzí a nerealizovaných vizí Ivanu Martinu Jirousovi, s nímž pojilo Martina Frinda nevlezlé přátelství. Je to až k nevíře, ale 10. listopadu to bude deset let, kdy si veškeré vize iluzí vzal tam, kam naše mysl nedosáhne.
Paní a pánové, přátelé, vzhledem k nepříjemné zdravotní indispozici omluvte, prosím, moji dnešní nepřítomnost, budu na vás na všechny, i na bezva průběh vernisáže, hutně myslet s vědomím, že vize iluzí nejen Martina Frinda, začne být reálně žitou skutečností.
Váš Jirka Tichý
